Vystěhování
Oblast ve středních Čechách nacházející se mezi Vltavou, Sázavou, Benešovem a Sedlčany byla v letech 1942–1945 vysídlena z důvodu vytvoření cvičiště SS Böhmen. Další informace, uvedené na webu Mezi řekami, se vztahují k různým akcím a projektům, které sdružení Mezi řekami iniciovalo dříve, v uplynulých 15 letech, nebo o nich informovalo. K historii vystěhování doporučujeme knihu Zabráno pro SS historika Tomáše Zouzala vydanou na základě posledních historických výzkumů. Mezi řekami.
Vystěhování v PDF – ukázka z publikace
Historické fotografie – Neveklovsko žaluje
Ohlédnutí – 80. výročí vystěhování regionu mezi Vltavou a Sázavou, Benešovem a Sedlčany za 2. světové války 1941/42 – 2021/22
Heinrich Himmler, říšský vůdce SS rozhodl 1. listopadu 1941 o zabrání prostoru ve středních Čechách pro výcvik jednotek SS. Na zabraném území nacisté zřídili vojenské
cvičiště, zemědělské provozy – SS Hofy, pracovní a koncentrační tábory. Vystěhování obyvatel začalo 14. března 1942, dotklo se 71 obcí, na 30 000 obyvatel, z nich pak 17 647 otročilo po dobu války na vystěhovaném území. Vyhánění českých obyvatel z dalších oblastí jako Brdska, Milovicka a Vyškovska bylo součástí plánů na rozbití souvislého
českého a moravského osídlení s cílem následné germanizace. Na konci války 8. května 1945 se spontánně obyvatelé vystěhovaného regionu začali vracet do svých domovů. 188 domů bylo zničeno, 296 budov těžce poničeno, 2 475 poškozeno. 264 studní zničeno, nefunkční kilometry kanalizace a elektrického vedení, silně byly poškozeny kostely a cesty. Připomínejme si svoji historii a poučme se z ní. Mezi řekami, z. s
KONCEPCE PROJEKTU
OHLÉDNUTÍ – 80. výročí vystěhování regionu ve středních Čechách – PDF
Násilná migrace a vyhánění obyvatel
Přednáška doc. PhDr. Jana Němečka, DrSc., Historický ústav AV ČR ze setkání
v Senátu Parlamentu ČR 18. března 2018 – přiloženo PDF
Ilustrační fotografie z období vystěhování regionu za 2. světové války
Druhá světová válka v datech
Šest let válečného běsnění znamenalo smrt pro 26 milionů Rusů, sedm milionů Němců, šest milionů Poláků a 407 tisíc Američanů. Po válce zůstalo 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků.
Dosud největší válečný konflikt v dějinách oficiálně trval od 1. září 1939, kdy Německo zaútočilo na Polsko, do 2. září 1945, kdy kapitulovalo Japonsko. Válka tedy trvala šest let a postupně do ní bylo vtaženo 70 států s více než 80 procenty obyvatelstva světa. Válčilo se na území 40 států Evropy, Asie, Afriky a Oceánie.
Byl to nejstrašnější válečný konflikt nejen kvůli dokonalejším strojům na zabíjení, ale i existencí letadel a raket, které přenesly ničení hluboko do týlu. Nová byla dimenze krutosti vůči milionům bezbranných civilistů a zajatců. Přesná čísla nedá nikdo dohromady, musíme se tedy spokojit s odhady, které kolísají. Do armád bylo povoláno okolo 110 milionů mužů a žen, které v mnoha případech získaly pochybnou rovnoprávnost. Na celém světě zahynulo přes 72 milionů lidí – v boji i při vyhlazovacích akcích. Z toho civilistů zemřelo 47 milionů.
70 okamžiků druhé světové války
Nejvíce obětí (z pohledu celkového počtu obyvatel) mělo Polsko, které ztratilo 17 % svého předválečného obyvatelstva, přes šest milionů lidí. Na druhé místo se dostala Jugoslávie s přibližně 10,9 %, což představuje 1,7 – 2 miliony lidí. Třetí je SSSR s 10,4 %, to je 20 milionů, ale nejnovější údaje uvádějí až 26 milionů, z toho 18 milionů civilního obyvatelstva. Britové přišli o 388 tisíc lidí, což představovalo 0,8 % obyvatel, Američané o 407 tisíc (0,4 % obyvatel). Němců zahynulo sedm milionů, tedy 9,5 % obyvatel. Po válce zůstalo ve světě na 35 milionů invalidů a 20 milionů sirotků. Spojenecké mocnosti stála válka na 350 miliard dolarů, Německo, Itálii a Japonsko přes 200 miliard. Také nesmíme zapomenout na to, že nacisté plánovitě zavraždili okolo šesti milionů Židů ze všech evropských zemí.
Koncentrační tábory
Německými koncentračními tábory, věznicemi a káznicemi prošlo 450 tisíc československých občanů (podle zjištění Českého svazu bojovníků za svobodu z roku 1998, kdy se začalo jednat o odškodnění těch, kteří ještě žili). Asi 335 tisíc lidí zahynulo. Převážná většina mrtvých pocházela z řad Židů: bylo jich 277 tisíc, z toho 15 tisíc dětí. Lidé, kteří se vrátili z koncentráku, tam pobývali v průměru 22 měsíců. Mnozí byli fyzicky i duševně poškozeni, takže předčasně umírali. Při masových represáliích proti obyvatelstvu protektorátu na podzim 1941, za prvního stanného práva, Němci popravili, nebo jinak zlikvidovali 500 lidí. Za druhého stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Heydricha od května do začátku července 1942, přišlo o život na pět tisíc mužů a žen.
Komunisté tvrdili, že hráli vedoucí úlohu v domácím a zahraničním odboji. Před volbami na jaře 1946 se Komunistická strana Československa chlubila, že padlo na 25 tisíc jejích členů. Ve skutečnosti jich bylo jen sedm procent ze všech československých obětí.
Nacisté zavraždili rovněž na šest tisíc Romů. Dalších 10 tisíc vězňů padlo hladem a vysílením, když je koncem války hnali esesáci z koncentráků ohrožovaných postupujícími Spojenci přes území protektorátu.
Na různá místa zaútočili spojenečtí letci, při tom zahynulo na 7 500 civilistů. Okolo 10 tisíc Čechů se stalo obětí německého teroru. Dalších 95 tisíc mužů, žen a dětí doplatilo na nejrůznější válečná omezení, jako byl nedostatek léků, kvalitního jídla a podobně. Na všech frontách padlo 25 tisíc československých vojáků.
V roce 1946 registrovaly československé úřady 33 345 invalidů a 56 643 pozůstalých. Malý počet pozůstalých si lze vysvětlit tím, že v koncentrácích skončily celé židovské rodiny. V létě 1945 mělo Československo něco přes 10 milionů obyvatel, pokud nepočítáme Němce a Maďary určené k odsunu.
Sovětské válečné cíle
Když se začátkem července 1943 vrátil major Jaroslav Kašpar-Pátý do Londýna od československé vojenské mise z Moskvy, předložil šéfovi výzvědné služby plukovníku Františku Moravcovi svou předpověď o válečných cílech Sovětského svazu: „Nutno ovšem říci, že po vítězství u Moskvy v prosinci 1941 sovětští imperialisté opět zvedli hlavu, neboť idea světové revoluce a ovládnutí Evropy je velmi hluboce zakořeněna ve vedoucích vrstvách i v mladé generaci SSSR, ale další vývoj válečných událostí přinutil i ty nejméně střízlivé k ústupu a změně názorů. Dnes, kdy už je jasno, že SSSR nemůže vyhrát vojnu bez Spojenců, jsou plány nejbližší sovětské expanze redukovány na tyto konkrétní cíle: ovládnutí střední Evropy a Balkánu, dále vedoucí role v Asii s přístupem k Perskému zálivu…“
Pro pochod do Evropy byly podle Kašpara připravovány dvě alternativy:
a) Buď politická a vojenská situace v konečné fázi války dovolí Sovětům pochod až do Evropy, pak s armádou půjdou komisaři vycvičení Kominternou, aby spolupůsobili, respektive vytvářeli „rozhodnutí lidu“ v jednotlivých státech osvobozených Rudou armádou. Tímto rozhodnutím má být buď připojení osvobozeného státu k SSSR (jako tomu bylo v baltských státech), nebo aspoň režim přátelský SSSR, tj. pokud možno komunistický se sovětským protektorátem.
b) Nebo budou Sověti slabí a Spojenci budou v Evropě, resp. v dotčených zájmových sférách dříve. Pak se provádí vše podle alternativy oficiální, ve smyslu smluv dojednaných se Spojenci, a cíle podle alternativy a) budou uskutečňovány až ve druhé etapě.
Jak se později ukázalo, byla majorova předpověď neobyčejně přesná.
Únosy československých občanů Sověty
Ze všech území, která Rudá armáda na konci druhé světové války obsadila, včetně ČSR, unášela komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ lidi. Unesla na sto tisíc Slováků – pár hlinkovců a potom spoustu nevinných lidí, které potřebovali na práce, a proto je jednoduše sebrali. Ti se vraceli porůznu. V roce 1991 vzniklo v Prešově středisko, které poměrně brzy soustředilo záznamy o asi 40 tisících unesených. Kromě toho Sověti odvlekli neznámé množství lidí z národnostně pestrých oblastí severní Moravy a Slezska. Prostě je označili za válečné zločince a naložili do nákladního auta či vlaku.
V Praze zahájily oddíly kontrarozvědky hned v květnu 1945 odvlékání čs. občanů, především emigrantů, kteří ze svých domovů v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině utekli po bolševickém puči v roce 1917. Podle zjištění Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2000 odvlekli v roce 1945 do SSSR 217 československých občanů, do února 1948 to bylo celkem 236 lidí. Třebaže pražské ministerstvo zahraničních věcí několikrát žádalo o jejich navrácení, žádný účinek to nemělo.
V pozdějších letech unesli Sověti ještě nejméně 64 lidí, u některých není rok jejich zmizení známý. Posledního odvlekli v roce 1954. O těchto akcích byla Státní bezpečnost zpravidla informována.
Na sovětském území byli tito lidé po krátkém soudním procesu, nebo i bez soudu posláni do koncentračních táborů v severním Rusku, nebo na Sibiři, tedy do gulagů. První z těchto unesených se začali vracet v letech 1953–1956, poslední až v roce 1964. Někteří další založili po propuštění nové rodiny na Sibiři i jinde. Buď neměli sílu jet dál, nebo měli přikázané místo pobytu. Většinou však zmizeli beze stopy, zřejmě zahynuli.
Odsun Němců
S myšlenkou odsunu Němců z československého pohraničí do Německa přišli už na počátku druhé světové války úředníci britského ministerstva zahraničí. Totéž požadovali vedoucí domácího odboje v telegramech do Londýna. Ukázalo se totiž, že mnoho surových gestapáků, kteří vyšetřovali odbojáře, jsou původem českoslovenští občané.
Nakonec dospěli představitelé tří vítězných mocností Churchill, Stalin a Roosevelt k závěru, že – jak konstatuje společná komise předních českých a německých historiků z roku 1996 – „stabilizace poválečné situace bude možné dosáhnout vytvořením homogenních národních států bez etnických menšin“.
Proto už v prosinci 1941 jednal britský ministr zahraničí Anthony Eden se sovětským vůdcem Josefem Stalinem o nuceném vysídlení Němců z východní Evropy. Definitivně tento krok požehnali šéfové vlád čtyř vítězných mocností – USA, Velké Británie, Francie a SSSR – v létě 1945 v Postupimi.
Spojenecká kontrolní rada pro Německo určila, že z Československa přesídlí 1,75 milionu Němců do amerického okupačního sektoru a 750 tisíc do sovětského. Pod vlivem některých „revolucionářů“ na jižní Moravě a v severních Čechách i celkové barbarizace válečných let zaviněné samotnými Němci probíhaly někde odsuny neorganizovaně a surově ještě před rozhodnutím z Postupimi. Tímto způsobem odešlo na 660 tisíc lidí, avšak historici se nemohou shodnout na tom, kolik jich během tohoto divokého odsunu zahynulo. Odhady společné komise kolísají mezi 15 a 30 tisíci, zatímco sudetští Němci tvrdí, že obětí bylo desetkrát více, ale důkazy jim k tomu chybí.
Organizovaným transferem bylo odsunuto 2,256 milionu osob. Podle historika Karla Kaplana odešlo nebo muselo odejít i na 12 tisíc německých antifašistů, kteří bojovali proti Hitlerovi. Mnozí však chtěli budovat „demokratické Německo“ v sovětské okupační zóně. V ČSR zůstalo 204 tisíc lidí německé národnosti, ale mnozí z nich se postupně vystěhovávali do Spolkové republiky. Podle profesora Jana Křena se dnes hlásí k německé národnosti asi 38 tisíc lidí.
Československý statistický úřad v roce 1945 uvedl, že hodnota německého majetku, který zůstal na našem území, činila 120 miliard korun v hodnotě roku 1938. Pracovníci Sudetoněmeckého archivu použili jinou metodu: před válkou bylo 23 procent obyvatel republiky německé národnosti, proto jim připadalo 23 procent veškerého „národního bohatství“. „Zajímavé je, že suma, k níž takto došli, zhruba 400 miliard korun, se prakticky shodovala s našimi reparačními nároky vůči Německu,“ řekl Křen. A reparací nám Německo odvedlo nepatrný zlomek.
Autor: Karel Pacner
Zdroj: https://www.idnes.cz/technet/vojenstvi/druha-svetova-valka-v-cislech.A150417_150247_vojenstvi_kuz