Stranný
– Fotografie
– Úřední dokumenty
– Dopisy
– Seznam obyvatel
Obec Stranný byla v minulosti podstatně rozsáhlejší než dnes. Její tehdejší osady Mlékovice a Radslavice byly při zřizování výcvikového prostoru SS zabrány v II. etapě s termínem vystěhování do 1. dubna 1943, zbytek v III. etapě s lhůtou do 31. prosince 1943. Tehdy ve Stranném také sídlila stálá četnická hlídka, která na vystěhování dohlížela. Dobytek obyvatelé sváděli do Blažimi, kde vznikl SS-Hof. Po záboru ves Stranný stejně jako například nedaleký Neveklov či Tloskov využívala prosečnická škola tankových granátníků (SS-Panzergrenadierschule).
Současný rozsah obce: | Břevnice, Stranný |
Rozsah obce za války: | Borovka, Břevnice, Hůrka Kapinos, Mlékovice, Radslavice, Spolí, Stranný, Tloskov, Zádolí, Zárybnice |
Vzpomínky pamětníků
„Bylo to ze začátku bída.“
Vzpomínky
Marie Perníčkové
si můžete poslechnout ZDE:
Marie Perníčková
(roz. Járková)
*1932 ve Stranném
Narodila se jako nejstarší ze čtyř sourozenců v rodině sedláka Jindřicha Járky ze Stranného č. 18. Při záboru Stranného roku 1943 se rodina přestěhovala do Blažimi a odtud na jaře 1944 do Hostěradic. Marie kvůli přesunům docházela do školy postupně na pěti místech: zprvu do Bělice, pak Jablonné, Kamenného Přívozu, Týnce nad Sázavou a nakonec do Neveklova. Po skončení války se s rodiči vrátila do Stranného, kde dále žila celý život. V roce 1953 se vdala za Antonína Perníčka, který pocházel ze stejné vesnice, také ze selské rodiny, a narodily se jim čtyři dcery. Pracovala v zemědělství, nejprve rodinném, pak v JZD, kde se starala o hovězí a později vepřový dobytek, a to až do důchodu.
Stručný obsah nahrávky:
Lidé ze Stranného se stěhovali třeba až do Trhových Svin či Polabí, neboť blízko cvičiště nesehnali volné místo. Část zůstala ve výcvikovém prostoru, ale museli se přestěhovat do jiných vesnic. Stranný byl domácími lidmi zcela opuštěn. Rodina Járkova s sebou stěhovala jen to nejnutnější, pro ostatní nebyl prostor, a tak děti přišly o hračky. Dobytek byl majitelům zabavován, stroje také, Járkovým zbyla z větších zvířat jen koza. Všichni se těžko loučili s domovem.
Před Vánocemi roku 1943 se Járkovi přestěhovali do Blažimi, ze Stranného tam přišlo více rodin. Járkových bylo i s prarodiči osm, a protože místa bylo málo, nastěhovali se do jednoho domu společně se sousedem. Pro celou rodinu tu byla jen kuchyň a výminek. „My jsme neměli místo, uprostřed byl stůl a kolem dokola postele.“ Ve vsi sídlil SS-Hof, u nějž rodiče pracovali.
Lidé ze Stranného se z Blažimi občas chodili dívat domů, mohli si tam i nasázet brambory a také Járkovi tak na jaře 1944 učinili. Pak ale došlo ke zrušení SS-Hofu a lidé, kteří zde žili, museli Blažim opustit. Járkovi tak byli vystěhováni podruhé a dostali nařízeno přesunout se do Hostěradic. „Naše rodina se stěhovala dvakrát, prvně do Blážíma a potom do těch Hostěradic. A tehdy asfalt žádný nebyl, vozilo se všechno na žebřiňákách, a to víte, po těch kamenech to drncalo. To, co bylo nádobí – maminka měla pěkné nádobí – a ono se většinou rozbilo.“
Brambory nasázené u Stranného jeli oborávat ze vzdálených Hostěradic. Když dojeli do Vysokého Újezda, v cestě jim kvůli vojenskému cvičení stála závora. Otec vytáhl kolík a projel, ale pak se při střelbě plašili koně. „Když stříleli, koně letěli. Tatínek řekl: Schovejte se na dno do korby, tak s bráchou jsme leželi na té korbě, byli jsme celí omlácení.“ Aby se vyhnuli střelbě, pokračovali oklikou přes Nedvězí, Rabyni a Blaženice až do Stranného. Směli si chovat prase, které bramborami krmili, ale když je později jeli vybírat, už mezitím na polích kradli lidé z okolí.
Do Stranného se nastěhovali vojáci SS, bydleli v domech a „spálili, co se dalo“. V domě u Adamů, kde se asi nacházelo velitelství, měli na chodbě vymalována německá města. Ve vsi a v okolí kopali okopy a cvičili s modely staveb. V Hostěradicích byli také a bydleli tam v hostinci. „Nijak nám nepřekáželi, oni se nestarali o nás a my o ně“. Chovali se slušně, k Járkovým dva z nich chodili poslouchat německé vysílání v rádiu. Potají otec Járka ladil i zahraniční rozhlas a vojáci jej tu později poslouchali také. Byli to mladí lidé, „kdoví, jestli jim bylo dvacet let.“ V okolí cvičili kromě příslušníků SS i členové Hitlerjugend.
Když nebylo k sehnání mýdlo, vyráběla matka Járková vlastní. „Pomáhali jsme si, jak to šlo.“ V roce 1944 byl problém se sklizní, místy lidé nestíhali sklízet. Marie jezdila denně jedenáct kilometrů do školy v Týnci nad Sázavou a jedenáct zpátky – z Hostěradic do Kamenného Přívozu, zde opouštěla výcvikový prostor, dále po pravém břehu přes Prosečnici a v Týnci opět do cvičiště, kde stála škola. Při tom vídávala za řekou trestance z pracovně-výchovného tábora v Břežanech. Ti chodili pracovat i do Souhradova mlýna v Kamenném Přívoze a od obyvatel loudili jídlo. „Já jsem měla svačinu do školy, tak jsem jim to dala, jenže jsem celý den měla hlad.“
Na konci války vojáci z Hostěradic zmizeli. „Němečtí vojáci, ti se ztratili. Prostě: jeden den tam byli a do rána byli pryč, ani jsme nevěděli, na kterou stranu odjeli.“ Odbojáři v Hostěradicích zbytečně pokáceli lípy, aby zatarasili cestu, jednotky SS ale jely jinudy. Po válce tu kluci sbírali filmové pásky po vojácích, dávali do lahví a zapalovali. Došlo zde k tragickému zranění jednoho z hochů.
Když se Rudá armáda utábořila v Hostěradicích, spal otec Járka u koní, protože se bál, aby je vojáci nevzali. Matka jim prala a šila, „byli všade hned doma.“ Dostala od nich hodně mýdla.
Rodina se pak brzy stěhovala domů. Z někdejšího zvířectva měla stále jen kozu, přišla někdejší děvečka, ale neměla co poklízet. Pak otec koupil dvě telata, ta vyrostla, „jenomže najednou přišli soudruzi, že je potřeba plnit dodávky, tak jedno to tele nám zůstalo, a to druhé jsme museli dát na dodávku“. Naproti tomu se přivezly krávy z pohraničí do Benešova a odtud se hnaly do vesnic. Otec Járka krávu také koupil, ale brzy o ni přišli, protože měla v žaludku hřebík. Říkalo se, že hřebíky jim dali do krmení Němci, když je museli odevzdat.
„Bylo to ze začátku bída.“ V domě zůstaly po vojácích palandové postele, nebylo ani kde vařit, dřevěné části staveb chyběly, protože je vojáci vzali k topení. Všude rostly kopřivy, na polích pýr. „Ten začátek byl neradostný. Protože brácha, bylo mu jedenáct let, už dělal kočího. Mně bylo třináct. Na polích toho pýru, to bylo strašné. Já jsem zvedala brány, nestačila jsem to zvedat. To bylo pýru, a než se to trochu vyčistilo, to trvalo kolik let. To víte a potom holt začal ten třídní boj.“ Rodina byla na všechno sama. „My jsme byli udření. Nikdo nám nepomohl.“ V některých vsích byla situace ještě horší, hodně rozstřílené byly například nedaleké Dalešice.
Místa zmíněná v nahrávce:
Bělice, Blaženice, Blažim, Dalešice, Hostěradice, Chleby, Chrást nad Sázavou, Jablonná, Kamenný Přívoz, Kamenný Újezdec, Krhanice, Lešany, Nahoruby, Nedvězí, Neveklov, Podělusy, Prosečnice, Rabyně, Stranný, Týnec nad Sázavou, Vatěkov, Vlkonice, Vysoký Újezd
Osoby zmíněné v nahrávce:
Járkovi (Stranný), František Hrubín (básník), Josef Kraif (ředitel školy v Týnci nad Sázavou), Perníčkovi (Stranný), Václav Týra (farář v Bělici), Souhradovi (Kamenný Přívoz), Šebánkovi (Stranný), Josef Tachecí (správce SS-Hofu), Vlček (učitel v Bělici), Miroslav Zdvihal (hoch z Hostěradic), Stanislava Zimová (spolužačka z Podělus)
Obrazové přílohy:
Rodina Járkova s čeledí. Zleva dospělí: kočí (jméno neznámé), babička Kateřina Járková, teta
Vlasta Hloušková (sestra matky, roz. Bakosová), otec Jindřich Járka, děvečka („Cilka“), matka
Marie Járková (roz. Bakosová), její sestra Jaroslava (roz. Bakosová), děti vpředu Marie a
Jindřich Járkovi, na zahradě ve Stranném č. 18, asi v roce 1937
Jindřich Járka s manželkou Marií, roz. Bakosovou a dětmi Marií (nar. 1932) a Jindřichem (nar.
1934) na zahradě ve Stranném č. 18, asi v roce 1937
Rodina Járkova ve Stranném na dvoře statku č. 18, rodiče Jindřich Járka s manželkou Marií, na
kobyle děti Marie a Jindřich Járkovi, asi v roce 1937
Sourozenci Járkovi: zleva Jindřich (nar. 1934), Marie (nar. 1932) a dvojčata Bohuslav a Václav
(nar. 1939), ve Stranném u stodoly statku č. 18, rok 1943, před vystěhováním
Jindřich Járka s dětmi ve Stranném na dvoře statku č. 18, rok 1943, před vystěhováním
Svatební foto: Marie Járková (nar. 1932) a Antonín Perníček (nar. 1924), oba rodáci ze
Stranného, 14. 2. 1953
Fotografie
Žně u Stranného, cca začátek čtyřicátých let
Sousedé ze Stranného během přestávky na poli na Čihadlech, cca začátek čtyřicátých let
Úřední dokumenty
Lidé z okolních obcí měli povinnost pomáhat při stěhování obyvatel z obcí I. etapy, v tomto případě z Blaženic
Potvrzení o povinném odebrání zařízení k poslechu krátkých vln (mělo zamezit poslechu zahraničního rozhlasu), rok 1943
Dopisy
Stranný je výjimečný tím, že se odtud zachovalo velké množství dopisů vysídlených obyvatel. Jedná se o korespondenci lidí žijících na různých místech jak v oblasti cvičiště, tak mimo něj. Několik stovek těchto dopisů uchovává Národní archiv (fond Horelová, Eliška).
Z doby hledání náhradního domova
„Tady už také nestojí ten život za nic.“ Dopis z nuceného nasazení v Německu kamarádovi ze Stranného z ledna 1944
„Jak se Ti líbí a manželce v tom novém domově? Já bych běžel hned zpátky…“
„Známost si neděláme žádnou, nikam nechodíme, protože prý jsou tu dosti zlí lidé (sobci)… Každý, kdo píše, vzpomíná na domov, na Stranný.“
Vystěhovalci v místech, kam se nastěhovali, nezřídka naráželi na nepochopení
Po vystěhování ze Stranného do Blažimi. „Ve Stranném je to dosud v pořádku, ale jak dlouho?“
Opuštěné domy na cvičišti byly rozebírány vojáky i Čechy, kteří tu zůstali
„Naši osadu nyní navštěvují často vojáci, mají tam cvičení, ale ti to tam tak nezničejí, jako tam jezdějí naši lidi a vykradou, co se dá …“
Kontakty mezi sousedy nepřestaly ani vystěhováním
„a těšíme se na shledanou u nás doma ve Stranném“