V pátek, 14. března, jsme se vydali po stopách historie, která je možná blíž, než jsme si mysleli. A je to pravda.
Historie je v kameni, který najdete na zemi. Historie je ve vařečce vaší babičky. A pak je historie, která je viditelnější, která má větší dopad. Mnoho lidí si to neuvědomuje, ale je dobré si to občas připomínat. A ještě důležitější je to ukázat nám, těm, kteří budou tvořit další historii.
Proto jsme se s expedicí 80, pojmenované po 80letém výročí od konce války, vydali po stopách, které měly dopad na mnoho lidí, mnoho životů. Ať je to vystěhování obcí jako Sedlčany nebo Neveklov, ať je to vojenský výcvik u Bystřice. Některé výklady byly od lidí, kteří to skutečně zažili, některé od těch, kteří podrobně studovali. Byl to den plný informací a dává spousta otázek k přemýšlení. Koneckonců, historie nejsou fakta, ale příběh.
Proto se přesunu k jednoduché otázce (která je jednoduchá jen svrchu, ve skutečnosti je mnohem složitější).
A ta otázka zní: Může se to opakovat?
Odpověď je zpočátku jednoduchá: Ano, samozřejmě, že se to může opakovat. Protože se to už opakuje.
Jen se podívejte na ty blázny, kteří mají moc a chtějí moci víc. Jen se podívejte na ty nevinné lidi, kteří trpí pro krutost někoho jiného.
Proč se skutečně učíme o dějinách, o válkách, o tom, co bylo předtím? Aby to nebylo teď. Jen se na to podívejme, historie jde v cyklech, vždycky v nich šla. Souboje, hladomory utrpení a pak chvíle míru. Jen, aby se po pár desítkách let znova netáhlo do další války. Jen se podívejme. Učíme se o historii víc než tři tisíce let dozadu. Za tu dobu se lidstvo vyvinulo, zlepšilo, poučilo. Nebo snad ne? A to je právě to, protože lidé se nikdy nepoučí. Lidé jsou velmi chamtivá stvoření. Někdo více a někdo méně, to je pochopitelné. A ten, kdo více, má logicky i více ambic toho skutečně dosáhnout.
Historie není věc minulá, historie se opakuje a je právě teď tady. Cítíme ji, vidíme uprchlíky, kteří prchají za svobodou, za možností alespoň trochu normálně žít. Je tady, je přítomná a opakuje se. Vždycky se opakuje.
A tak se ptám a ta otázka je povrchně jednoduchá. Čeho je to vizitka?
Jenom lidstva, jeho pýchy a přehnaných idejí, jejich krutostí a chamtivostí. Zdá se to smutné, protože je. Dokázali jsme toho tolik, věda, technologie, zdravotnictví. Samý pokrok. Ale co lidskost? Co laskavost?
Zním teď jako vyložená pesimistka a uvědomuju si to. Od toho tady přeci jen jsem. Ale i tak chci upozornit, alespoň okrajově, že nejsou jen špatní lidé. Když budete hledat, najdete spousta těch, kteří pomáhali a budovali. Jsou tu taky.
A teď zpět k mému kritizování. Kdo by řekl, že se nevinná úvaha o historii zvrtne v přemítání o celém lidstvu, o jeho počátku, a i následnému konci. Je to vlastně docela logické. Pokud bereme v potaz nějakých šest let utrpení, bavíme se o nich do detailů proto, že to bylo relativně nedávno. Stále jsou ti, kteří si to pamatují. Taky už máme fotografie a tato etapa, chceme-li to tak nazývat, je relativně dobře zdokumentovaná. Tak si vezměte období v době, kdy bylo archivování nedůležité, kdy neexistovali fotografie, kdy většina lidí neuměla psát, a tak je písemných pramenů minimálně. Nikdo už o tom nemůže vyprávět. A pokud jde historie v cyklech, a že v nich jde, protože o tom mluvím celou dobu, kolik takových období zoufalství a krutosti muselo být?
Nechám vás, abyste se nad tím zamysleli sami. Já jsem koneckonců jen spojka, předám vám spoustu otázek a nechám vás nad tím přemýšlet, hledat odpovědi a do noci zírat do stropu se zoufalstvím toho, jak jsou lidé vlastně bezcitní. Ale povím vám jednu věc, na spoustu těch otázek ani já odpověď neznám. A budu ji hledat stejně dlouho jako vy, možná ji nenajdu nikdy.
Moje poslední otázka je důležitější než ty jiné, tak čtěte pozorně. Co můžeme udělat my?
Nevrátíme špatné činy našich předků. I kdybychom chtěli, je to minulost, jediné místo, které je nám vzdálenější než cokoli jiného. Ale je jeden čas, s nímž něco udělat můžeme. A to je budoucnost. Tu můžeme ovlivňovat, tu ovlivňujeme každý den.
Nechci po vás nic velkého, abyste se dávali na politiku, bojovali se zkorumpovaností, kázali o míru a pořádali demonstrace. Jen poslouchejte. Učte se, buďte laskaví, naslouchejte příběhům těch, kteří zažili krutosti a snažte se je neopakovat. Může to být jenom tím, že podržíte staré paní dveře, může to být tím, že přesvědčíte svého strýčka o tom, že vzít si něco, co vám nepatří jenom proto, že to chcete, není správné. Je to o malých krůčcích. A když jich bude víc, najednou to budou kroky. A dlouhými kroky můžete dojít až na konec světa.
Historie je příběh, je součástí každého z nás. Je něco, co nás utváří, co určuje a mění životy. Co buduje i ničí.
Historie jsme my sami.
Veronika Neradová, IX.B
Myslím si, že vystěhování Neveklovska bylo velice frustrující pro občany celé vystěhované plochy. V dnešní době si takovou situaci nemůžu a nedokážu ani představit, muselo to být doopravdy hrozné.
Docela podobná situace byla při studené válce, ve které proběhlo také spousta vystěhování. Například některé země včetně bývalého Československa byly prohlášeny za „uzavřené“ nebo „zákazové“ zóny a ty byly určené především pro vojenské účely. V těchto oblastech lidé museli opustit své domovy, protože vláda potřebovala prostory pro vojenské zařízení jako jsou třeba skladiště. Během studené války proběhlo několik vln vystěhování.
Také při válce mezi Jižní a Severní Koreou spousta lidí byla donucena opustit své domovy z důvodu bojů, bombardování a násilí. V důsledku války se nejspíše muselo vystěhovat miliony Korejců.
Jako další příklad je válka na Ukrajině, kde Rusko zaútočilo na Ukrajinu. V Rusku je pro tuto válku pouze jeden legální název a to „speciální vojenská operace na Ukrajině“. Každopádně i tomto případě se lidé museli vystěhovat. Absolutně si nedokážu představit, že bych musela třeba druhý den ráno jet do jiné země na tři roky. Musela bych se přestat vídat se svými kamarády, rodinou a také bych musela opustit svoji zemi a domov. To je něco nepředstavitelného. Ale snad nejhorší je, když si vezmu malé děti, co nemají taťku jen protože musí být ve válce.
Myslím si, že taková situace by se mohla stát i v dnešní době, kdyby nějaké větší státy jako třeba USA a Rusko chtěli nějakým způsobem ovládnout svět.
Tajisija Ljušyna, IX. E: Omezování práv Ujgurů
Při páteční exkurzi mě pořád neopouštěla myšlenka na utlačování lidí, a to i v současném světě, zejména v Asii. Tam se k sobě mohou chovat podobně jako Češi, Poláci, Romové, Židé a spousta dalších při 2. světové válce. Zde bych chtěla něco napsat o Ujgurech.
Ujguři jsou etnikum ze střední Asie, které osidluje Čínu, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, a dokonce i v malém množství Ukrajinu. Nejvíce jich však žije v Číně, v autonomní oblasti Sin-ťiang. Zde mluví ujgursky a většina ujgurských obyvatel je muslimská, což političtí představitelé Číny považují za náboženský extrémismus. Právě tento „důvod“ využívají k násilnému převychovávání komunistickou propagandou Ujgurů, které zavírají do internačních táborů. V nich se snaží jejich národ a víru zničit. Nerespektují jejich svobodu náboženství, zakazují jim nosit vousy, provozovat náboženské obřady a ženám zakrývat svůj obličej. Využívají je jako levnou pracovní sílu. Ženy musejí povinně podstoupit lékařský zákrok implantaci nitroděložního tělíska, a to i bez jejich souhlasu. Toto opatření se však etnických Číňanek netýká. Vysloveně genocida, o které se nemluví tak často, jak by mělo.
Omezování lidských práv či násilné uzavírání národů do koncentračních táborů kvůli primitivním předsudkům se určitě může stát. Ne, děje se to právě teď. V každé zemi se najde alespoň jeden případ, který by naznačoval, že pořád existují jedinci, kteří jsou buď negramotní, nebo odmítají pociťovat empatii a soucit vůči druhým, utlačovanějším lidem.
Karolína Marešová, Olga Záklasníkoá, IX. E: Expedice 80
Dne 14. března jsme se vydali na dějepisnou expedici k příležitosti 80. výročí konce 2. světové války. Naše expedice začala v Konopišti u pomníku amerických letců popravených příslušníky SS na konci 2. světové války, když byly jejich bombardéry sestřeleny. Následně se naše výprava přesunula na nesvačilské letiště, kde během války stál internační tábor Bystřice, který byl určen pro lidi z česko-židovských rodin. Poté jsme se vydali do Neveklova, kde jsme si poslechli něco o jeho vystěhování a o tom, jak se žilo lidem, kteří tam zůstali. Dále se naše expedice vydala do Kamýku nad Vltavou. Sem na konci války dorazila část jednotek SS, která prchala od Benešova. Druhá část jela do Prahy ve snaze potlačit pražské povstání.
Poté jsme zamířili do Sedlčan a cestou jsme si pustili krátký film sedlčanského muzea o vystěhování Sedlčanska a Neveklovska. Za chvíli jsme dorazili do muzea a prohlídli si zajímavé exponáty, jako třeba sedačka ze zmíněného amerického bombardéru. Po návštěvě muzea jsme zamířili zpátky do školy a cestou si poslechli, jak tyto události ovlivnili životy dětí. Expedice byla velice zajímavá a poučná a odnesli jsme si spoustu nových informací. Ačkoli by se lidé měli z těchto událostí poučit, někdy to vypadá, že minulost neberou příliš vážně. O některých situacích a chování k lidem, ke kterým v historii docházelo se podle nás moc nemluví a někdy dokonce i zapomíná. I dnes jsou situace, kdy dochází k porušování lidských práv a svobod. Je až neuvěřitelné, že i v dnešní době se najde prostor pro nucené vystěhování lidí z jejich domovů. Je zvláštní, že i přes současné moderní technologie tomu nejde zabránit. Říká se, že se dějiny opakují, doufáme že v tomto případě tomu tak nebude.
Kryštof Hrobský, VIII.A: Může se opakovat Výcvikový prostor na Benešovsku?
Když se podíváme na aktuální situaci tak z nejextrémnějších případech se to stát může, ale není to moc pravděpodobné. Za prvé náš největší nepřítel je Ruská federace a od ní nečekám, že by i bez pomoci Ameriky Evropě svojí invazi dotáhla vůbec pár kilometrů od svých hranic, a ne až do ČR, a ještě aby udržela území na vybudování výcvikového prostoru
Za druhé to může vybudovat sama ČR. Což kdyby se opakoval scénář z prvního příkladu tak by to bylo asi nevyhnutelné. Vybudovat výcvikový stejné velikosti. Jak jsem se dozvěděl na exkurzi, tak Benešovsko bylo ideální místo na výcvikový prostor.
Nicméně obydlená oblast by byla asi neatraktivní kvůli pravděpodobně velmi nedobrovolné vystěhováním občanů vesnic a měst. Takže by se asi ČR rozhodla pro méně obývaný prostor s menším osídlením.
Takže podle mého názoru se to asi nestane.
Schovánek Martin, IX. B: Může se to opakovat?
Může se to opakovat? Co se může opakovat? Vystěhování Neveklovska, které proběhlo v letech 1942-1945, německými vojsky SS, která tam chtěli vybudovat cvičiště. V současné době je Spolková republika Německo, a i Česká republika součástí jak Evropské unie, tak NATO.
To znamená, že by se v případě vojenského útoku jiných zemí, které nejsou v Evropské unii či v NATU jsou tyto země vázané smlouvou vzájemné pomoci proti útoku. Takže k vystěhování přímo německými vojsky by dojít nemělo. Ovšem jak je vidět v situaci ve světě, a to přímo mezi Ruskem a Ukrajinou, nikdo nikdy nemůže vědět co se honí v hlavě vůdcům státu. A pokud mají možnosti, zbraně a vojáky neštítí se ničeho. Obsazují cizí území, a to bez varováni a činí si na ně majetnické nároky. Vše se točí jen okolo politiky a zabrání a získání největšího území. A to vše se děje opravdu jen kousek od hranic naší republiky. Už jednou nás obsadili a nikdo se nezmohl na žádný odpor. Spousta lidí si po sametové revoluci oddychla, když skončila nadvláda komunismu a nastoupila demokracie. A nikoho nenapadlo, že po 33 letech od revoluce, kdy je v civilizovaných zemích svoboda se může opět opakovat rok 1968. Ten šok a ta bezmoc je asi hrozná.
Takže odpověď na otázku, zda se to může opakovat? Je velmi těžká, rád bych napsal že nemůže. Ale s ohledem na to, co se děje ve světě se bohužel musím přiklonit k odpovědi, že možné je vše.
Macek Adam, IX. D: Expedice 80
Druhá světová válka je bezpochyby nejkrvavější a nejbrutálnější konflikt lidské rasy. Bohužel i dnes se děje to, co by se nikdy nemělo opakovat, něco velmi podobného a docela dobře to spěje k 3. světové válce. K válkám naneštěstí patří obrovské ztráty na životech a spoustu dalšího, například vystěhování lidí ze svých domovů.
O tomto tématu a spoustu dalších byla akce Expedice 80. Navštívili jsme několik zajímavých míst jako je muzeum v Sedlčanech, kde jsem se viděli mnoho exponátů, které nás zaujaly, například kusy sestřelených amerických bombardérů, které byly sestřeleny nad vystěhovaným územím. Na tomto území bylo zřízeno cvičiště SS, kvůli němuž nacisti vystěhovali okolo 15 tisíc lidí našeho regionu. Byli jsme taky u benešovského letiště v Nesvačilech, kde jsem se dozvěděli o pracovním táboru pro židy, kteří pracovali například na železnicích. V tomto pracovním táboře, po kterém zbylo velmi málo doložených informací, zemřelo jenom několik desítek lidí. Během cestování mezi obcemi jsme shlédli zajímavé dokumenty o vylidňování území a o sestřelení několika amerických bombardérů.
I když nám nevyšlo moc hezké počasí, expedici jsem si užil a zjistil jsem několik pro mě dříve neznámých a zajímavých příběhů druhé světové války.
Řepásek, Jaromír IX.C; Stránský, Šimon IX. D: Vysídlování napříč časem
Za nás vysídlení obyvatelstva během druhé světové války patří k nejtemnějším událostem naší moderní historie. Miliony lidí byly nuceny kvůli tomu opustit své domovy kvůli své národnosti, náboženství nebo politickým názorům. Příkladem může být holokaust, deportace Židů do koncentračních táborů nebo vysídlení sudetských Němců po válce. Ačkoli se dnes může zdát, že podobné události už nejsou možné, historické zkušenosti ukazují, že nucené migrace a přesuny obyvatel stále probíhají, i když v jiných podobách.
Současný svět čelí mnoha krizím, které mohou vést k vysídlení obyvatel podobně jako v minulosti. Války a konflikty jsou jedním z hlavních důvodů nuceného opouštění domovů – například válka v Sýrii vedla k uprchlické krizi, která ovlivnila celý svět. Podobně ruská invaze na Ukrajinu donutila miliony lidí k odchodu. Kromě válek hrají roli i autoritářské režimy, které využívají deportace jako prostředek politického nátlaku, například v Číně proti Ujgurům.
Přestože žijeme v době relativního míru a mezinárodní společenství se snaží podobným událostem zabránit, historie ukazuje, že masové vysídlování může nastat. Proto je důležité nezapomínat na minulost a učit se z ní, abychom zabránili opakování těchto tragických událostí.
ZŠ Jiráskova
Když nám paní učitelka řekla, že se zúčastníme Expedice 80, netušila jsem, co všechno to bude obnášet. Prý se vydáme po stopách historie a připomeneme si události z konce druhé světové války, které se odehrály přímo u nás – na Benešovsku. Znělo to jako zajímavý projekt, ale zároveň jsem měla trochu obavy, jestli to nebude jen další nudná exkurze. Mýlila jsem se.
Od prvních chvil bylo jasné, že tohle bude něco jiného. Šli jsme pěšky po místech, kde kdysi stál výcvikový prostor nacistických jednotek SS, a kde se v květnu 1945 odehrával ústup a chaos. Všude kolem nás byla krajina, kterou bych jinak vnímala jen jako „les a pole“, ale díky vyprávění historika a průvodců získala úplně nový rozměr.
Nejvíc mě oslovily příběhy obyčejných lidí – těch, kteří tehdy trpěli, museli se schovávat, nebo naopak projevili odvahu a pomáhali druhým. Některé z příběhů byly opravdu dojemné a přiměly mě zamyslet se nad tím, jak lehce dnes bereme svobodu jako samozřejmost.
Celý den byl pro mě silným zážitkem. Expedice 80 nebyla jen výlet ani jen hodina dějepisu. Byla to cesta do minulosti, na které jsem se dozvěděla spoustu věcí, které bych se z učebnice nikdy nenaučila. A hlavně – pochopila jsem, proč je tak důležité nezapomínat.
Julie Procházková, 9.A ZŠ Jiráskova Benešov
Expedice 80 – Cesta do minulosti konce 2. světové války na Benešovsku
Dne 14. března 2025 jsme se spolu s žáky z benešovských škol vydali na Expedici 80, která nás zavedla na místa spojená s koncem 2. světové války. Cílem bylo nejen prozkoumat historii, ale také se dozvědět, jak to vypadalo v našem regionu během posledních dnů války.
První zastávkou byla lokalita, kde byli zavražděni američtí letci, kteří se dostali do zajetí. Bylo to opravdu silné a dojemné, slyšet o jejich osudu. Poté jsme pokračovali do Bystřice, kde nám historici ukázali koncentrační tábor a vysvětlili, jak zde žili vězni. Navštívili jsme i letiště Benešov a Neveklov, kde jsme se dozvěděli o vystěhování místních lidí.
Pak jsme jeli do Kamýku nad Vltavou, kde byla podepsána kapitulace vojsk SS. Bylo zajímavé slyšet o jednání mezi Němci a Američany, které vedlo k jejich kapitulaci. Na závěr jsme se podívali do Sedlčan, kde nám v muzeu ukázali, jak vypadaly životy obyvatel během války a po ní.
Celá expedice byla opravdu silná zkušenost, která nám ukázala, jak se naše historie prolíná s místy, která máme na dosah. Byla to skvělá příležitost, jak se o naší minulosti dozvědět víc a přiblížit si události, které formovaly naši současnost.
Lucie Vaněčková, 9.A ZŠ Jiráskova Benešov
Úvaha o dějepisné expedici
Na dějepisné expedici jsem se toho hodně naučil. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí, které jsem předtím vůbec neznal, a taky jsem navštívil místa, o kterých jsem nikdy neslyšel. Nejvíc mě asi překvapilo, kolik jsem se toho dozvěděl od odborníků o vzpomínkách pamětníků. Bylo zajímavé poslouchat něco, co ti lidé sami zažili.
Líbilo se mi i muzeum, kde jsme viděli různé věci z minulosti. Pomník amerických vojáků byl taky zajímavý, udělal na mě dojem. Bylo fajn vidět ta místa naživo, ne jen o nich číst v učebnici.
Celou expedici jsem si moc užil. Byla zábavná i poučná a jsem rád, že jsem se jí mohl zúčastnit.
Tomáš Blažek, 9.B ZŠ Jiráskova Benešov
Jak nám pomůže znát minulost, abychom chápali současnost
Když se mě zeptáte, jak nám pomůže znát minulost, abychom chápali současnost, tak úplně první věc, co bych řekl je, že je nám celkem jedno, jak jsme se chovali v minulosti, protože se pořád všechno mění.
Samozřejmě, ano, některé věci zůstaly, například genocidy, brutální praktiky tajné policie a tak podobně. Ale vlastně se hromada věcí vyvíjí, vznikají nové zákony, jak se chovat k určitým skupinám lidí, například jak to uvádějí Ženevské konvence.
Jediné z čeho se můžeme z minulosti poučit je, jak nebezpečné a zničující jsou občanské války a jak se agresoři chovají k “nepřátelům”, například Rusko k ukrajinským civilistům v zabraných oblastech.
Je to vlastně alespoň podle mě velmi zbytečné zabývat se minulostí, abychom pochopili současnost. Zdá se, že jsme se minulostí vůbec nepoučili.
Jan Zeman, 9.B ZŠ Jiráskova Benešov
Expedice 80 – o čem promlouvají názvy zabraných obcí
Tisem
Tisem působí jako typická středočeská vesnice s klidnou atmosférou, která mohla být nenápadně pohlcena většími zájmy. Její jméno zní tiše – skoro jako vzpomínka.
Třebsín
je spojen s pověstmi a krásnou přírodou nad řekou Sázavou. Jeho ztráta či změna je bolestnou připomínkou, jak i kulturně bohatá místa mohou zmizet.
Tuchyně
zní jako vesnička, kde se čas zastavil. Reflexe nad ní vyvolává představu místa, které se nenápadně vytratilo, ale v paměti místních stále žije.
Tvoršovice
nesou v sobě kus staročeského ducha. Jejich jméno evokuje tradice a život v souladu s přírodou – dnes možná jen ve vzpomínkách.
Týnec nad Sázavou
Historicky významné město, které navzdory záborům přežilo. Hvězdička možná značí jeho částečné zachování, ale zároveň i rány, které utrpěl.
Úročnice
– název jako z pohádky. Ztráta takové vesnice nese v sobě určitou lyriku i smutek, že tato pohádka nemusela mít šťastný konec.
Václavice
nesou jméno srdce českého národa. Představa, že byly zasaženy, působí téměř symbolicky – jako zásah do tradic a identity.
Vlkonice
Malá, zřejmě nenápadná obec, jejíž jméno zní téměř zvířecí silou. Místo, které mohlo být blízko přírodě, dnes možná jen v archivech.
Vrchotovy Janovice
Zámecké sídlo, kulturní centrum, domov Sidonie Nádherné. Reflexe je silná – kulturní a duchovní ztráta, která zasahuje celonárodní paměť.
Vysoká
Mnoho obcí se jmenuje Vysoká – tahle však mohla být výjimečná svou polohou, rozhledem, klidem. Dnes zůstává jen jméno a otazník, co vše zmizelo.
Vysoký Újezd
Místo, které působí, jako by stálo „nad vším“. Jeho případná změna nebo zábor působí jako pokus snížit to, co bylo kdysi vysoké a důstojné.
Zahrádka
Symbol něčeho malého, milého, opečovávaného. Název sám o sobě vyvolává pocit domova – tím silněji působí myšlenka, že už tu není.
Zderadice
Jméno zní tvrději, možná starobyleji. Možná vesnice, která si nesla něco z minulosti, co nebylo chtěné v nové době. Reflexe na osud zapomenutých.
Živohošť
Dnes známá hlavně jako rekreační oblast, kdysi obec s životem. Její proměna z vesnice na turistický cíl ukazuje, jak se místa mohou měnit podle priorit doby.
Linda Burdová, 9.A ZŠ Jiráskova Benešov
ZŠ Karlov
V pátek 14.3. 2025 se vybraní benešovští deváťáci účastnili exkurze na téma 2. světová válka. Díky Expedici 80, jak byl tento výlet pojmenován, žáci shlédli dokumenty o událostech týkajících se Benešovska, vyslechli zajímavé příběhy pamětníků a navštívili významná místa v tomto okrese.
První zastávkou byl Pomník amerických letců na Konopišti. Průvodci nám vysvětlili, co se vlastně tehdy stalo. Muselo to být hrozné. Všem těmto popraveným vojákům bylo okolo dvaceti let, takže měli celý život před sebou, a přesto je příslušníci SS zastřelili. K pomníku jsme jim položili květiny. Atmosféra, která tam panovala, se nedá popsat slovy. V podstatě díky těmto odvážným lidem je svět takový, jaký je.
Potom jsme pokračovali na letiště v Nesvačilech, které se táhlo až k obzoru. Blízko tohoto území byl také Tábor Bystřice. Naštěstí zde nezemřelo tolik lidí, ale i tak je to smutné.
Dále nás autobus zavezl do Kamýku nad Vltavou. Zde už na nás čekali pamětníci i se svými dvěma vojenskými terénními auty. Povyprávěli nám o plukovníku Abramsovi a jeho dojednání podmínek kapitulace Hitlerovských vojsk z výcvikového prostoru SS. Na pomník jsme tomuto odvážnému muži položili květiny.
Poslední zastávkou bylo Městské muzeum Sedlčany. Podívali jsme se na expozici s názvem Novověk, jejíž součástí byly i pozůstatky amerických bombardérů sestřelených nad Konopištěm.
Jsem moc ráda, že jsem měla možnost se této exkurze zúčastnit. Kolem nás se nachází tolik významných míst a byla by škoda, kdybychom je neznali. Historie je důležitá. A jak řekl americký filosof George Santayana: „Ti, kdo zapomínají na své dějiny, jsou odsouzeni je opakovat.“
